Lex Veldhuis Uncovered: „Úspěch mě vyčerpal víc než prohry. Dnes už ale vím, kdo jsem“

Jak se od tvých úplných začátků v pokeru změnil tvůj pohled na sebe samotného?

Myslím, že je to hodně zajímavá otázka, protože když jsem začínal, byl jsem opravdu mladý. Nebyl jsem spokojený s tím, kde v životě jsem – dostudoval jsem střední školu, ale neměl jsem představu, co dál. Přihlásil jsem se na univerzitu, jenže to rozhodnutí mi nevyhovovalo. Nedělal jsem správná rozhodnutí a nevěděl jsem, co přesně chci dělat.

Pak jsem objevil poker a mohl jsem do toho vložit veškerou soutěživost i touhu po zlepšení. Postupně jsem poznal, že poker není jen hra, ale že v něm objevuju i něco ze své osobnosti. Zamiloval jsem si to. Byl jsem pořád hodně mladý – a když se vám začne dařit, máte pocit, že vám svět leží u nohou, že zvládnete cokoli. Díky pokeru jsem ale dozrával.

Poker mě naučil spoustu důležitých životních dovedností. Musel jsem se postarat sám o sebe, zjistit, co je vášeň, co znamená být hnán něčím vnitřním. S růstem úspěchu ale přišly nové výzvy a lekce. Zažil jsem podle mě dvě období dospělosti. V té druhé fázi, když věci nešly tak, jak jsem chtěl, jsem zase chvíli nevěděl, co dělat. A i to mě hodně naučilo. No a pak přišel streaming – a najednou se všechno spojilo dohromady. Měl jsem pocit, že mám druhou pokerovou kariéru, ale už ji vedu podle sebe.

Kdy sis poprvé uvědomil, že tvůj stream je víc než jen hraní samotné?

Abych byl upřímný, stalo se to hned při prvních pár streamech. Hrál jsem PLO cash games na PokerStars, jenže mě to nikdy skutečně nechytlo. Hnal jsem se za Supernova Elite, jen abych sbíral body. Pořád jsem poker hrál s cílem být nejlepší. Toužil jsem zkusit se dostat na nejvyšší stakes. Ale v PLO jsem „dělal čísla“, sbíral hodiny – a neuspokojovalo mě to.

Když pak Supernova Elite skončila, zkusil jsem streamovat. V úplně prvním streamu jsem hrál 2.000$ PLO a myslel jsem, že diváky bude zajímat high stakes. Ale lidi mi napsali, jestli bych místo toho nezahrál Big 22, protože chtějí vidět turnaj. Překvapilo mě to – radši sledují turnaj s buy-inem 22$ než cash game za 2.000$? Ano, odpověděli mi.

Právě tehdy jsem pochopil, že lidi baví hlavně samotná cesta – turnaj má začátek i konec, kdežto cash game je nekonečná. Okamžitě jsem věděl, co chtějí sledovat. Nikdy jsem turnaje úplně nemiloval, ale rozhodl jsem se to zkusit. První čtyři, pět let jsem pořád přemýšlel, co přidat, co vylepšit: „Co je pro můj stream teď úplně nejlepší? Co je naopak nejhorší, co mi tu chybí?“ Poker byl vlastně jen kulisa, zlepšoval jsem se hlavně díky tomu, že jsem poslouchal rady přátel a kolegů.

Jedním z mých prvních nápadů byl „Blow Friday“ – v té době všichni dělali bankroll challenge z nuly na tisíc nebo deset tisíc dolarů. Mně to přišlo nudné. Tak jsem si řekl: „Každý pátek vám ukážu, jak jdu z tisícovky na nulu.“ Začal jsem hrát pro zábavu, u toho pít, udělat z toho show. Stream jsem vždycky bral jako obsah, který má hlavně bavit.

Máš pořád energii streamovat, nebo už je to někdy rutina?

Když streamuju, mám pocit, že hraju poker před kamarády. Dvanáct let jsem seděl sám u počítače, teď už devět let streamuju a je to úplně něco jiného. Někdy se mi nechce hrát, ale rád streamuju. Jindy by mě bavilo hrát bez kamery, ale stream nechci zapínat.

Pokud mám pocit, že se to opakuje, zastavím se a říkám si: „Co změnit? Nový formát? Nová výzva?“ Pokud by mě rutina držela déle než dva týdny, raději bych přestal, než abych dělal věci na sílu. Vím, že když mě něco nebaví, nebude to bavit ani ostatní.

Vnímáš rozdíl mezi svou veřejnou a soukromou stránkou?

Od začátku jsem se rozhodl být na streamu sám sebou. Pokud to lidi baví, skvělé. Pokud ne, stejně to dlouhodobě nebude fungovat. Sleduju streamy už od roku 2009 – Starcraft, Dotu, e-sporty. Nejvíc mě bavili lidé, kteří na kameře nehráli roli. Někdy byli v dobré náladě, jindy naštvaní nebo unavení. Nemám rád streamery, kteří se pořád usmívají a dělají, že je každá handa super.

Nonstop být před kamerou je jako reality show Big Brother – když si škrábneš nos, někdo hned napíše, že vypadáš nemocně. Když jíš, kritizují, co máš na talíři. A pokud se pokoušíš hrát určitou roli, vyhoříš ještě rychleji.

Které osobní rituály ti nejvíc fungují a na čem na sobě ještě pracuješ?

Snažím se být zdravější, v lepší kondici a pozornější ke spánku. Poslední čtyři, pět let se v tom hodně posouvám – aspoň jak to jde s malými dětmi. Mám čtyřletého syna a dvouletou dcerku, takže kvalitní spánek je někdy spíš zbožné přání.

Uvědomil jsem si taky, jak je telefon vlastně neustálá práce. Můžeš vždycky něco řešit – meetingy, plánování, připravovat věci dopředu. Když jsem ale s dětmi, snažím se být tam, ne jinde. Jsem mnohem otevřenější tomu, kolik energie chci dát práci a co z ní chci získat. Dřív jsem se dokázal na něco extrémně upnout, ale dnes vím, že lepší rovnováha by mě možná posunula k ještě lepším výkonům a konzistenci při hře.

Zároveň se učím překonávat bariéry, když chci vyzkoušet něco nového – třeba nový program nebo nástroj. Používám například Whoop, který monitoruje spánek i regeneraci. Měl jsem strach, že když uvidím špatná čísla, i když se cítím v pohodě, srazí mě to. Ale je to skvělé – když vidím málo spánku, naplánuju si méně intenzivní trénink.

Dřív jsem nesnášel krátké odpolední spánky. Připadalo mi to jako ztráta času. Dnes, když jsem unavený nebo jsem několik nocí špatně spal kvůli dětem, dám si power nap – chci mít dobrá čísla a cítit se líp. Rád gamifikuju zdraví – měření, statistiky, cvičení. Silový trénink je podle mě nejlepší – pro držení těla, metabolismus i ten pocit, že jsi silný. Uvolňuje endorfiny.

Oblíbil jsem si i klidné momenty – studené sprchy, meditaci. Pomáhá mi to přerušit den. A co je důležité – pochopil jsem, že jet osmnáct hodin denně je fajn dva týdny. Ale když se podíváš na horizont pěti let, bez pauz to prostě nejde. Měl jsem za to, že jen práce vede k úspěchu. Dnes vím, že odpočinek je taky součást práce – děláš si prostor, abys byl dlouhodobě produktivní.

Jak ti rodina a děti změnily život? Daří se ti ještě držet balanc mezi prací a soukromím?

Rozhodně streamuju mnohem méně než dřív. Předtím jsem jel pět, šest dní v týdnu po deseti hodinách denně, to už dnes vůbec nepřichází v úvahu. Navíc hraju spíš přes den. Kdybych v noci, děti téměř neuvidím.

Změnilo se i to, že dřív jsem šel do práce naplno, ale pak jsem byl úplně vyčerpaný a ve volnu jen ležel na gauči. Teď chci, aby volný čas s dětmi nebyl jen o únavě. Chci s nimi ven, hrát si, být přítomný. Po každé akci si proto nechávám jeden den volna – abych se prošel, uklidil hlavu a neřešil vůbec nic. A až pak přicházím domů s chutí říct: „Pojďme si hrát!“ Ne si jen sednout na gauč a cítit stres.

Co tě nejvíc překvapilo, když se ti narodily první děti?

Možná zvláštní, ale pro mě to nebyl žádný obrovský zlom v chování. Před pěti lety mi zemřel táta, který dlouho bojoval s Parkinsonem. Tehdy jsem si uvědomil, že pokud mám zdravé tělo, musím si ho vážit a starat se o něj i po psychické stránce.

Když přišly děti, neměl jsem pocit, že by se mi zásadně obrátil život naruby. Spíš jsem najednou všechno prožíval víc do hloubky. Emoce byly silnější. Ale nebyl to nějaký impuls: „Teď musím být dospělý.“ Ten zlom přišel dřív – když jsem začal streamovat a když odešel táta. Tehdy jsem začal brát život vážněji. Když se mi narodily děti, byl jsem už v rovnováze a na stabilním místě.

Co ti poker dal do běžného života?

Poker mě naučil, že vždycky existuje šance, že něco nevyjde – a jak s tím pracovat dál. Když někam cestujeme a zruší nám hotel, nebo nedoletíme letadlem, nijak mě to nestresuje. Uvědomuju si, že takové věci se prostě dějí.

Vybavuji si kamaráda, který chtěl začít podnikat. Říká mi: „Vezmu si úvěr, rozjedu to, vždyť to MUSÍ vyjít.“ Zeptal jsem se ho: „A co když to první rok neklapne?“ On na to: „Ale to přece musí vyjít.“ Pokerový způsob myšlení je jiný – vždycky počítáš i s variantou, že to nevyjde. A když se to stane, řešíš co dál. Jasně, když se nedaří, můžeš být frustrovaný, ale pokud s tím prostě nejde nic dělat, vezmeš to.

Naučil ses zvládat neúspěchy? Jak ses vyrovnal s tím, že poker je nekonečný sled selhání?

Myslím, že právě tohle byla jedna z největších lekcí, které mi poker dal. Lidé v běžném životě často neumí pracovat s neúspěchem. V pokeru to zažíváš doslova každý den. Opravdu věřím, že pokeroví hráči mají jiný přístup – víš, že někdy prostě prohraješ, i když jsi odehrál perfektní handu. Je to nepříjemné, ale nesmíš se v tom zacyklit.

Plánuješ v budoucnu víc live eventů jako Lex Live? Co je tvá vize?

Chtěl bych, aby Lex Live dál rostl, aby pokerová část byla větší a dorazilo víc lidí z naší komunity. Chci, aby se tenhle event konal každý rok. Nemám potřebu organizovat nějakou anonymní masovou akci. Dvakrát ročně Lex Live by byl možná hodně, i když pokud najdeme správnou strukturu, třeba se tam časem dostaneme.

Pro mě je ale zásadní, aby si to vždycky udrželo tu správnou atmosféru – komorní, přátelskou, kde se každý cítí vítán. Aby nezmizela energie a pocit, že tohle je prostě „naše“ akce. Ve výsledku je to jen prodloužení toho, co dělám online. Nejsem zapálený do event managementu. Mnohem důležitější je komunita a společný pokerový zážitek.

Kdybys měl neomezený čas i peníze, co by sis chtěl vybudovat?

Velká otázka… Kdybych měl neomezené prostředky a čas, určitě bych investoval do komunity. Možná bych postavil velké komunitní centrum tam, kde žiju. Místo, kde bychom se mohli scházet, kde by bylo plno aktivit pro děti, kde by se dalo tvořit něco smysluplného.

Druhá věc, která je mi blízká: samota lidí. Spoustu projektů pomáhá dětem bez rodiny nebo seniorům, kteří zůstali sami. Právě něco takového bych chtěl podpořit a pomáhat v tomhle směru.

Kdybys mohl promluvit ke svému osmnáctiletému já, co bys mu řekl?

Řekl bych mu: „Uvolni se.“ Nemusíš se zničit tím, že se ženeš za každou zkušeností za každou cenu. Když věci děláš správně, zážitky přijdou samy a častěji, než čekáš. Řekl bych mu taky, aby se víc staral o sebe. Aby se na chvíli zastavil a přemýšlel, jestli to, co dělá, je opravdu to nejlepší.

Upřímně ale – je to stejné, jako když tě poučuje rodič. I kdybych to slyšel, stejně bych neposlouchal. Můj mladší já by mi řekl: „Drž hubu, dědku.“ Nic z toho, co jsem prožil – všechny chyby, blbá rozhodnutí, úspěchy i pády – bych vlastně nechtěl vrátit zpátky. Když si vzpomenu, jaký jsem byl teenager a v jaké situaci jsem tehdy byl, bylo by naivní myslet si, že bych tenhle vývoj změnil.

Co říkáš na Bratislavu a tohle prostředí?

Je to skvělé. Ptám se lidí z komunity, jak hodnotí místo: hotel, kasino Banco – a všichni dávají devítky, devět a půl z deseti. Lex Live jsme už pořádali na čtyřech různých místech a pořád trochu hledáme to pravé. Ale myslím, že je velká šance, že se právě sem vrátíme. Bratislava je krásné město – klidné, v centru nejsou auta, chodíš pěšky, jsou tam nádherná náměstí, architektura. Skvělé jídlo, milí lidé.

Vždycky jsem chtěl poznat víc střední a východní Evropy, objevit méně známá města. Většina lidí míří do Madridu, Londýna, Barcelony, Paříže nebo Říma… Já chtěl vidět Sofii, Lublaň, Bratislavu, Tallinn, Rigu. Upřímně jsem nadšený, že to teď můžu ukázat i komunitě. A teď, když tu jsem, ani nechci odjet. Opravdu to tu miluju.

Sledujte Lexe na sociálních sítích:

• X - https://x.com/LexVeldhuis 
• YouTube - https://www.youtube.com/@LexVeldhuisTV
• Instagram - https://www.instagram.com/lexveldhuis
• Twitch - https://www.twitch.tv/lexveldhuis