Obrovský svět pod povrchem
Najít tento podzemní svět není nijak těžké. Tato rozsáhlá síť protipovodňových tunelů, postavená v 90. letech, se rozkládá přes oblast Las Vegas Valley a dosahuje délky až 1000 kilometrů. I když jsou tunely určeny pro odvádění dešťové vody, která se na poušti hromadí jen pár dní v roce, většinu času slouží jako útočiště pro bezdomovce a lidi závislé na drogách.
Důvody, proč se lidé uchylují do tohoto nebezpečného labyrintu, jsou různorodé, ale téměř vždy tragické. Čím dál více jich tam končí kvůli rostoucím životním nákladům, protože nájemné v jižní Nevadě vzrostlo v posledních letech o desítky procent. Mnoho z nich jsou původně turisté nebo lidé, kteří přišli do Vegas hledat štěstí v zábavním průmyslu, ale při hazardu přišli o všechno a zůstali bez peněz.
Kromě ekonomické situace se bezdomovci skrývají v tunelech i z jiných důvodů. Je to místo, kde se mohou schovat před policií a jejími neustálými raziemi, které se zintenzivnily po rozhodnutí Nejvyššího soudu o prosazování zákazu táboření na veřejnosti. Stejně jsou tunely jediným útočištěm před extrémním počasím – v létě poskytují ochranu před teplotami, které mohou dosáhnout až 50 °C, a v zimě zase před mrazem a sněhem.
Hra o přežití
Jeden z vchodů do labyrintu protipovodňových tunelů se nachází jen kousek od nablýskaných hotelů jako Caesars Palace a Rio a je dokonalým kontrastem dvou absolutně rozdílných světů. Už při vstupu do tunelů narazíte na lidi prosící o pomoc nebo hledající drogy.
Ne všichni v podzemí žijí stejně. Například Joe a Renée si našli světlé místo v kratším tunelu, kde na svém matraci vytvořili jakousi idylu. S ledničkou a kempingovými židlemi to vypadá jako krátká kempingová dovolená. I když se Joe navenek tváří bezstarostně, jeho idylka se začíná rozpadat, když si zapálí fajfku s metamfetaminem. Mluví o tom, že kdysi byl nadějným hudebníkem, ale přestal ho bavit život na cestách a nyní si užívá nicnedělání. Hovoří také o nebezpečném fentanylu, který se přidává do drog, o závisti a o tom, že mít u sebe peníze je životu nebezpečné. „Každý tu má své démony,“ dodá se smutným úsměvem.
Kousek dál můžete potkat i muže jako je Big T. Na první pohled důchodce, ale ve skutečnosti má jen 45. Už dvanáct let žije v útrobách jednoho z tunelů, hluboko, až kilometr a půl od vstupu. Život v podzemí ho za tu dobu změnil k nepoznání.
Jeho životopis by vydal na hollywoodský film: matka byla prostitutka, otec gangster. Big T. se rozhodl jít v jeho stopách a z hotelu Hilton před lety ukradl hodně peněz. Teď obrací prázdné kapsy a říká: „Tohle je všechno, co mi zbylo.“ Jeho příběh je plný tragédie a ztracené naděje. Se slzami v očích mluví o své přítelkyni, která v tunelech zemřela před rokem a půl. Tento tvrdý muž, který přežil víc než většina z nás, se při vzpomínce na ztrátu neubrání slzám.
A to je jen pár ze stovek životních příběhů, které se odehrávají ve stínu „Města světel“. Život v tunelech je temným svědectvím toho, že i ve městě plném obrovských výher se dá klesnout na úplné dno. Zatímco turisté hrají o miliony, obyvatelé tunelů hrají každý den svou vlastní hru. A v ní je největší výhrou holý život.
Z pekla zpět na světlo
Nejsilnějším a nejkomplexnějším příběhem, jaký v tunelech objevíte, je ten od Roberta Bangharta. Dnes pracuje pro charitativní organizaci Shine a Light jako viceprezident pro komunitní integraci a pomáhá lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako kdysi on. Robert byl bezdomovcem pět let, z toho dva roky žil v tunelech. Od teenagerského věku byl závislý na heroinu a metamfetaminu. Život v podzemí přirovnává ke knize „Pán much“, kde je násilí na denním pořádku.
Jeho pád na dno byl postupný a nenápadný. „Nevšimneš si to, protože si postupně zvykneš na čím dál nižší úroveň,“ vysvětluje. Už jako sedmnáctiletý skončil ve vězení. Po propuštění spal u kamarádů, potom v útulcích a nakonec skončil v tunelech. V té době to pociťoval jako úlevu. Měl „své místo“, kde ho nikdo neotravoval. Bez hodin a denního světla však ztratil pojem o čase a realitě. „Byl jsem ztracený,“ vzpomíná. „Všechno bylo nepředvídatelné a náhodné. Někdy jsem se někde probudil a nevěděl jsem, kde jsem. Všechno se rozpadalo a drogy to zhoršovaly.“
Z tohoto pekla ho dostalo až brutální napadení, při kterém ho tři muži pobodali a nechali umírat. Přežil jen díky náhodnému pracovníkovi, který ho našel a zavolal sanitku. „Měl jsem nůž zapíchnutý v noze, sekera mě třikrát zasáhla do hlavy. Měl jsem rozbitou čelist a roztrhaná játra,“ vzpomíná. Dlouho balancoval mezi životem a smrtí.
Přežil a po dlouhé rekonvalescenci se rozhodl změnit svůj život. „Od té doby jsem čistý – kromě asi 60 recidiv,“ přiznává s dávkou sebereflexe. Návrat do normálního života byl pro něj náročný. „Trvalo mi měsíc, než jsem si zvykl spát v posteli,“ říká. „Musel jsem se naučit platit účty či vynášet odpadky.“
Dnes navštěvuje tunely a snaží se pomáhat. Věří, že i ten nejmenší rozhovor může zasadit semínko změny. „Vždy jim nechám své číslo a řeknu, že mi mohou zavolat, když budou připraveni,“ říká. Většina z nich nikdy nezavolá, ale Robert se nevzdává. Pro něj je to boj, který má smysl.
Las Vegas: dvě tváře jednoho města
Zatímco nahoře na Stripu se točí miliardy dolarů a lidé slaví vítězství u pokerových stolů, jen pár metrů pod nimi bojují jiní o jídlo, čistou vodu a přežití další noci.
Tunely Las Vegas jsou mementem: za každým leskem se skrývá stín. A tak jako při pokeru, i tady platí, že karta se může velmi rychle obrátit.
Zdroj: Wikipedia, Shine a Light LV, Deseret News, NZZ
