EN
SK
CZ
HU
DE
Kmotr pokeru #1: Soutěživost, nadějná kariéra v NBA a nehoda, která všechno změnila
Doyle Brunson se narodil 10. srpna 1933 v městečku Roby v TexasuMealii a Johnu Brunsonovým. Byla to oblast rančů, obrovských prázdných prérií a bavlníkových plantáží.Brunsonovi žili na své bavlníkové farmě v malém městečku Longworth, kde žilo jen kolem 100 lidí – každý každého znal, lidé si v těžkých časech ochotně pomáhali a prakticky zde neexistovali žádný nepřátelé. Kromě rodičů žili v domácnosti i jeho starší sourozenci - sestra Lavada a bratr Lloyd. Amerika zažívala velkou hospodářskou krizi, najít práci bylo obtížné a mnoho rodin si muselo utahovat opasky.
„V domě jsme neměli elektřinu, tekoucí vodu ani kanalizaci. Vodu jsme pili z cisterny, která byla na verandě, odtud jsme ji ve kbelících nosili do domu. Koupali jsme se ve vaně venku, tam kde se také pralo prádlo. Když se vana napustila, vykoupali se v ní všichni a já jako nejmladší, jsem vždy šel poslední. Elektřinu k nám zavedli, když mi bylo asi 7 let, o sprše jsem se dozvěděl až jako teenager. Život nebyl snadný, ale zase na druhou stranu zde neexistovaly žádné krádeže, rvačky či intriky, rodiče se nebáli o děti a my jsme díky tomu mohli trávit celé dny venku. Od 8-9 let jsem už vytrhával a sbíral bavlnu, a já jsem si tehdy uvědomil, že mám sen. Sen odejít z farmy, jít na univerzitu, najít si dobrou práci a stát se někým. Zůstat v malém městě a pracovat na farmě, to nikam nevede. Byl jsem odhodlán udělat vše pro to, abych se odtud dostal a změnil si život.“
Roztažený americký venkov v praxi znamená, že všechno je daleko. Škola, obchod, jezero i kamarádi. Vzhledem k tomuto faktu trávil Doyle celé dětství venku, a za celé dny naběhal či najel na kole dlouhé kilometry. Kromě toho celé dny trávily děti venku různými sportovními hrami, plaváním či hraním basketbalu a právě zde se do Doyla zaselo semínko soutěživosti. Jak mladík vyrostl, jeho atletické schopnosti se díky těmto základům rychle zlepšovaly. Na střední škole začal hrát fotbal, ale vzhledem k jeho nízké postavě a tvrdosti tohoto sportu to po chvíli nechal tak a přesunul se k baseballu. Ani tam to ale nebylo o nic lepší, vzhledem k jeho problémům se zrakem a tak třetí volba padla na basketbal.
Do nadějné basketbalové kariéry vešel s ikonickými brýlemi a protože měl velmi dobrou atletickou výdrž, přijali ho do mužstva. Opravdovou hvězdou se stal až díky pubertě, během níž v 15-ti za jeden rok vyrostl o téměř 20 centimetrů a dostal se tak na 187 cm. Rok na to zesílil, přibral svalovou hmotu a všechny hodiny tréninku se začaly vyplácet – stal se z něho nejlepší střelec na škole, později v kraji a netrvalo dlouho a stala se z něho celostátní basketbalová hvězda.
Mladý Doyle s číslem 22
Jeho úspěchy neušly ani pozornosti vysokých škol a po skončení střední dostal sportovní stipendium na Hardin-Simmonsovu univerzitu, kde začal hrát vysokoškolskou ligu, která se v Americe těší velké popularitě. Je pravidlem, že tuto ligu sledují skauti z nejlepších NBA týmů, kteří zde bojují o nadějné budoucí hvězdy nejlepší basketbalové ligy světa. V roce 1953 sice Doylův tým prohrál v play-off, ale on během sezóny zaznamenal 428 bodů a po posledním zápase play-off si ho vyhlédl skaut z Minneapolis Lakers. Jeho výjimečný výkon mu v roce 1954 vynesl pozvání do draftu NBA, čímž se otevřely dveře k jeho snům o profesionálním basketbalu. Bohužel, osud měl pro něj jiné plány.
Jelikož studium na univerzitě bylo i přes stipendium nákladné, musel si Doyle vedle studia a sportu najít práci. Tu jako mocný chlap dostal v továrně na sádru, kde jeho prací byla manipulace a nakládání sádrokartonových panelů do vagónů. Vysokozdvižný vozík přinesl k vagonu várku sádrokartonů, a Doyle i s kolegou je spolu nakládali do vagónu. V tom se začala hromada tabulí řítit na zem a Doyle v tom momentě přiskočil a instinktivně je chtěl zachytit. Avšak celá hromada vážila skoro jednu tunu, která skončila na Doylovi.
„Desky padající z vozíku skončily na mé pravé noze a okamžitě mě srazily na zem. Všude byl prach a když usedl spatřil jsem mou nohu – obě kosti mi praskly a trčely ven z kůže pod 90 stupňovým úhlem. Nekřičel jsem, ani nebrečel – horší bolest, než v noze, jsem cítil ve svém nitru. Neměl jsem zničeny jen nohy, ale i mé sny, naděje a všechno, na čem jsem celý život pracoval. Zhroutil se mi život.“Operace v místní nemocnici sice dopadla dobře, ale Doyle musel celý rok chodit o berlích. Během rekonvalescence se mu kosti špatně zrostly, musel podstoupit další operaci, která jen definitivně zpečetila to, co tušil – konec jeho basketbalovým snem.
„Dlouho trvalo, než jsem si v hlavě dal všechno do pořádku a dokázal se postavit tomuto osudu. Basketbal jsem už hrát nemohl, ale pořád jsem toužil soutěžit a vyhrávat peníze. Pocházel jsem z chudých poměrů a být bohatý byl pro mě nejsilnější cíl. Nevěděl jsem, jak toho dosáhnout, tak jsem na škole dostudoval obchodní administrativu, titul jsem bral vážně a studiu jsem věnoval všechno. Po víkendech jsme na koleji hráli poker, v té době 5-card draw a 7-card stud, kde jsem poměrně často vítězil a tohle kapesné mi vždy pomohlo. Bylo to takové dodatečné stipendium, vyhrané peníze jsem si užil, ale nikdy jsem nad pokerem nepřemýšlel jako nad dlouhodobým či stabilním příjmem. Po škole jsem začal pracovat pro Burroughs Corporation, společnost prodávající účetní pomůcky a kalkulačky. Díky tomu jsem se dostal do drsného Fort Worth, jednoho z nejnebezpečnějších míst. Ani ve snu by mě nenapadlo, kam mě až tato cesta zavede…“
Zdroj: TexasMonthly, Kmotr Pokeru, Wikipedia